Raphael
“Jsem moc vděčná za veškerou podporu a péči Lucií. Skvěle se doplňují, celé těhotenství se o mě staraly, poskytovaly mi informace o mém těhotenství, porodu i kojení způsobem, který jsem u své gynekoložky hledala jen stěží. Skutečně citlivě podpořily mé zdravé těhotenství a přirozený porod. Během porodu a po něm mi byly oporou. A kdykoliv během celé péče jsem jim mohla zavolat a byly dostupné konzultaci. Už jsou to 2 a půl měsíce po porodu a my jsme stále v přátelském kontaktu. Pokud hledáte péči profesionální, lidské porodní asistentky, tak za mě obě Lucie určitě můžu doporučit. “
Kateřina D.
Jeden hezký příběh
Toníček
Kateřina B.
Jak jsem rodila
Bastík
“Mé dva porody oba připadly na čtvrtek, ale odehrály se každý v jinou denní dobu a i svým průběhem by nemohly být odlišnější než den a noc. Na první jsem se nijak zvlášť nepřipravovala a neznala jsem své možnosti, četla jsem o dulách a soukromých porodních asistentkách, ale v mých představách toto bylo možné v Americe nebo všude jinde nez v ČR.
Vybrala jsem si porodnici v Neratovicích, protože to bylo blízko a líbila se mi představa “rodinného” přístupu malé porodnice. Při prohlídce byli všichni milí a rozhodla jsem to zde risknout.
Poprvé porod probíhal asi takto: voda praskla v noci, nic se nedělo dalších 24h, dostala jsem vyvolávačku, kontrakce nastoupili po 1min, 8h jsem rodila, škemrala jsem o epidurál, ten zabral až když bylo potřeba tlačit, tak mi “pomáhali” tlačením na břicho, nástřih jsem měla i bez toho, aby se někdo zeptal nebo informoval. Naštěstí vše se rychle hojilo a miminko bylo v pořádku. Z toho celého jsem si zapamatovala Lucku K., která jako jediná byla se mnou celou dobu porodu, navrhovala mi různé polohy a možnosti úlevy, mluvila na mě a pomáhala i partnerovi mi byt oporou.
Pro přiste jsem vědela, že dulu nebo asistentku chci mít u sebe a ani se mi nesnilo, ze bych Lucku K. potkala znovu. Štěstí tomu ale chtělo a kolem 6měsíce jsem do Neratovic zkusila zavolat a dohledat jí…a to jsem ani nevěděla jméno:) Paní na telefonu byla šikulka, podle popisu a roku porodu hned vytáhla jméno z rukávu a ještě úžasnou informaci, že Lucka v Neratovicích pracuje a je možné se s ní na doprovodu k porodu domluvit. Jásala jsem:)
Na první schůzce jsme probrali moje představy a jak Lucka&Lucka pracují a co vše můžou pro mě udělat. Já jsem měla jasno hned, ještě jsme to probrali s partnerem a domluvili rovnou druhou schůzku. Do porodu jsme se sešli hodněkrát, jelikož jsem ve finále tři dny přenášela. Pro mě velký benefit byly návštěvy doma a možnost být sledována odborníkem bez vaginálního vyšetření v klidné atmosféře. Samozřejmě tím, že jsme se znali ze schůzek, nebyla jsem nervozní, na koho v poradně narazím a na setkání jsem se těšila. Přijemné bylo vědet, že pokud něco potřebuju probrat, můžu holkám zavolat a kdybych začala rodit, půjdu do porodnice s přátelskou tváří:)
Po využívání babských rad a hodně napařování konečně přišla moje noc a porod začal spontánními kontrakcemi, to co jsem si nejvíc přála. Poradili jsme se po telefonu tentokrát s druhou Luckou, co dále, měli jsme štěstí, zrovna měla službu v Neratovicích, takže vše běželo jako po drátkách. Dali jsme si doma koupel a svíčky, pro mě nezapomenutelná vzpomínka, protože takto v klidu a pohodě jsem si porod ani nepředstavovala. Když kontrakce přicházeli po dvou minutách a měli jsme pocit, že už je čas se přemístit do porodnice, jsme nasedli do auta a vyjeli.
Lucka P. nás vítala s usměvem mezi dveřmi a ani nemusím říkat, že jsem vůbec nebyla nervozní s příchodu do nemocnice, které nemám ráda. Po příjmu přišla pro mě skvělá zpráva, že jsem úplně otevřená a připravená na porod. Přesunuli jsme se na porodní sál, kde jsme kromě jednoho vyrušení byli pouze ve trojici. Tím, že u mě byl přítel a Lucka, tedy lidi, kterým důvěřuju, jsem se mohla uvolnit a soustředit se jen na sebe a miminko. Porod byl opět relativně dlouhý, 8h od první kontrakce k miminku, ale vůbec se nedá srovnat s 8h vyvolávaných kontrakcí u prvního miminka (viz vysmáté foto 2h před vytlačením mého “drobečka”).
Doktorku jsem viděla pouze u jedné konzultace postupu těsne před narozením malého, u které mi byla Lucka jak mentální tak i profesionální oporou, a poté na šití.
Celou dobu mi nechávala prostor, neptala se zbytečně a radila pokud jsem potřebovala něco vysvětlit nebo nabídnout pomoc.
Neumím a ani nechci si představovat jak by celá příprava a porod probíhali bez Lucek, jsem hrozně ráda za jejich otevřený přístup a milé slova.
Po propuštění domů jsme se viděli ještě třikrát, kdy se byly podívat na mě a malého, řešili jsme kojení, péčio miminko a poporodní hojení u mě. Takove Bastíkovi tetičky, ani bych neřekla, že nejsou součástí naší rodiny.
Pokud by bylo nějaké přístě, určite bych neřešila jinou variantu, než se na holky obrátit..jediné čeho lituju, že poprvé jsem je neznala a nemohla být silnější jejich oporou.”
Tereza H.
Melia
“Priblizne v patem mesici tehotenstvi jsem se zacala zajimat o prirozeny porod, zucastnila jsem se s manzelem kurzu hypnoporodu, kde jsem poprve uvidela porodni asistentku Lucii Parizkovou, ktera se nam uz tentkrat velmi libila. O par mesicu pozdeji jsme se spojili a zacali komunikovat, probehlo nekolik schuzek kde jsme resili nasi predstavu o porodu, nas vztah s manzelem, vzajemne se poznavali, seznamili jsme se i s Lucii Kochankovou a posledni mesic tehotenstvi jsem dochazela do poradny jen k holkam, vzdycky poslechly miminko, osahaly brisko a probrali jsme nas aktualni stav. Co pro nas bylo velmi dulezite, je to ze kdykoliv jsme s manzelem potrebovali radu, vzdy jsme se mohli telefonicky obratit na holky, v jakoukoliv dobu a vzdy nam byly ochotny vysvetlit i banalni otazky.
10. brezna mi v 19 hodin praskla plodova voda, hned jsem volala Lucce, kontrakce zatim neprichazely a tak mi holky poradily udelat si salvejovou koupel pro vyvolani vln, kolem pulnoci Lucka dorazila, vlny se spustily v 1 rano, stale jsme setrvavali doma, Lucka prubezne kontrolovala polohu miminka, v pul 5 rano jsem se rozhodla k presunu do porodnice, vlny se stale stupnovaly. V 5 hodin jsme dorazili do Podoli kde me vysetrila neprijemna lekarka na prijmu, udelala ultrazvuk a vaginalni vysetreni, nebyt Lucky ani jsem si sama nedokazala oblect kalhoty! Po presunu na porodni sal, me pripojili na monitor, zustala jsem v poloze na ctyrech, Lucie mi nahrala hraz a mala se za hodinu a pul narodila. Pri porodu byla jeste mistni porodni asistentka, ktera mi miminko vytahla uz po porodu hlavicky, cimz mi poranila hraz. Miminko jsem hned po porodu dostala do naruci, pockali jsme na dotepani pupecni snury. Cekali jsme na porod placenty, mistni porodni asistentka me strasila podanim oxytocinu pokud placentu do 15-ti minut neporodim a zacala me tahat za pupecni snuru, coz jsem okamzite zatrhla, Lucka me uklidnila a rekla at si malou prilozim k prsu aby se prisala. Po prilozeni detatka se placenta sama uvolnila a vysla temer okamzite. Kvuli nevyhratemu porodnimu salu male klesla teplota a nemohla se zahrat, tak ji museli dat do inkubatoru, tudiz bonding neprobehl tak dlouho jak mel, cca 10 minut se mnou a 10 minut s tatinkem, coz me velmi mrzi. Druhy den po porodu jsme sly s malou na revers domu a hned druhy den dorazila Lucka Kochankova, prohledla me, poradila mi s kojenim, prikladanim a s malou celkove. Cele sestinedeli jsme byli v kontaktu a kdykoliv jsme potrebovali dorazily holky na kontrolu, jak me tak male.
Dodnes kdyz neco potrebuju obracim se na Lucku a vzdy mi poradi se vsim. Jsme s manzelem velmi radi ze jsme se s Lucii a Lucii poznali a vybrali si k prichodu nasi dcery na svet prave je!!”
Veronika N.
Vysněný porod
Sofie
Sofie
“Předně bych ráda uvedla, že jsem sympatizant domácích porodů a dalších porodů třeba v autě, na poli či veřejných záchodcích. Ale pod nevyřčenou nevolí mého okolí na mé „volnomyšlenkářství“ jsem vyměkla a zvolila porod v porodnici. Pochopitelně jsem si napsala porodní přání s takovými běžně přacími požadavky jako jen má PA, min. personálu, max. intimity, pupečník, 0 léků, 0 nástřihů atd. Když si to zpětně pročítám, splnilo se vše do puntíku.Jako prvorodička jsem byla často od svého ženského prostředí bombardována dotazy: „Jak se těším na porod“ a toto prostředí bylo vždy překvapeno mou pohodovou odpovědí: „Že ano. Těším se, protože vlastně nevím oč jde a proto jsem i zvědavá.“ Prostředí se ušklíblo a myslelo si: „No, jen počkej…“No a já čekala a ve 4.00 (dva dny před termínem) mi praskla voda. To jsem znalecky poznala, protože mé čůrání nebralo konce. Ještě na WC jsem moudře usoudila, že s panikou počkám, půjdu si lehnout a konečně si doposlechnu meditaci Barvy a klid, protože pokaždé jsem usnula u fialových rybiček. Bohužel jsem se jaksi nesoustředila, takže jsem si v 6.00 šla umýt vlasy, vysprchovat a vůbec se tak nějak „vyhezčit“. V 7.00 jsem vyplnila všechny porodní lejstra a konečně i jména, která jsem, po velkých názorových rodinných útrapách, považovala za finální. A v této téměř rozumné hodině vstoupila do komunikace s mou porodní asistentkou Lucií Pařízkovou. Pilně jsem si počítala vlny, které mi připomínaly mé předmenstruační bolesti, takže pohoda, ty jsem dobře znala, leč za těch 9 měsíců šťastně zapomněla. V 9.00 jsem vystrkala přítele z postele, poslala ho vydatně posnídat a sama jsem si vlezla na jeho místo a slastně usnula. Po 10.00 jsem vycítila, že obyvatelé domu jsou ze mě nervózní a rádi by mě již viděli alespoň na cestě do porodnice. Ač nerada, dala jsem jim za pravdu a vyštrachala z postele. Za plynulého rozdýchávání jsem se v klidu dobalila, zabalila se do deky a pokračovala ve spánku na sedadle v autě. Cestou do porodnice jsme Lucku vyzvedli a vesele pokračovali.Na příjmu mi oznámili, že jsem otevřená na 7 cm, že mají plné porodní sály a nahlášených 5 rodiček. Takže taková pohodová nedělní směna pro malou městskou porodnici. Přesunuli jsme se na pokoj a já plynule po sprchy. Tam mi Lucka oznámila, že mají frmol a že budeme rodit jen spolu a jestli chci, tak ve sprše. Proč ne, všechno lepší než porodní sál. Po nějaké době a vycintání několika hektolitrů vody přišla Lucka s další dobrou zprávou, že je volná koupelna, tak jestli nechci tam. No, lepší to být ani nemohlo. Koupelna byla malá, s prostornou vanou, lůžkem, osvětlená pouze solnou lampičkou. Prostě fantazie! Tam jsem se rozvalila a válela a válela, ale nijak zvlášť to nepokračovalo. Pak mě Lucka po několikáté proměřila a v ten moment jí dítko šlo naproti, jakoby se odrazilo a já cítila, jak začala spolupracovat i děloha. „Bolest“ byla jiná a bylo jasně patrné, že společně s vlnou tlačí děloha směrem dolů. Celou tu dobu jsem si jen v duchu říkala, že je vše v pořádku a tak, jak má být. Další afirmace jsem nepotřebovala a nacvičené dýchání nebo tlačení v ten moment zapomněla. Mé tělo dělalo samo vše potřebné. Ikdyž se mi to zdálo dlouhé (ale krásné), nakonec bylo po všem po cca 30-ti minutách. V 17.35 jsme společně s Luckou odhrnuly pupeční šňůru a já šťastně zjistila, že jsem porodila holčičku Sofii. Nechali nás téměř 2 hodiny v této útulné místnosti, jen občas někdo z personálu nakoukl, zda je vše v pořádku.
Lucka byla úžasná, vše zařídila, domluvila, byla mi skvělou oporou a rádkyní. V podstatě jsem o ní během porodu vůbec nevěděla, když o sobě dala vědět, tak vždy s dobře míněnou radou.
Měla jsem krásný porod, při kterém na svět přišlo usměvavé, hodné a zdravé miminko. Řekla bych, že jsme si s malou daly ten nejkrásnější prožitek a přála bych něco takového každé budoucí mamině.”
Markéta Č.
Tři Lucie
“Lucinka, naše druhé dítě, se narodila v autě. Naštěstí pro nás všechny tři nám v tom malém prostoru asistovaly obě Lucie. Překotný porod. Jim patří veliké poděkování za atmosféru, kterou vytvořily na těch pár metrech čtverečních a která se tak těžko popisuje slovy. Nejsem vášnivou propagátorkou domácích porodů, zároveň nejsem zastánkyní klasických porodů v porodnici (první jsem si „užila“ právě tam). Při druhém porodu jsem byla velmi motivována ponechat si svou vlastní sílu, která by mému dítěti umožnila přijít na tento svět bez komplikací. Stalo se a Luciím patří poděkování a vděčnost doprovázená dojetím za blízkost, empatii a v neposlední řadě vysokou profesionalitu při porodu „extra muros“ .
Kdykoliv se dívám na naši malou Lucinku, vidím zároveň dvě veliké Lucie, které nám nechaly prostor plně si prožít vše, co k přirozenému porodu patří.”
P.S. Velmi doporučuji placentový koktejl i kapsle. Tinktura je pak pokladem na celý život.
Veronika S.
Andulka
Je čas vánoční, koukáme i s naší dvouměsíční Andulkou na pohádky, a tak jsem jednu napsala i pro Vás. Jako každá správná pohádka má i tahle dobrý konec.
PORODNÍ POHÁDKA O DVOU STRÁŽNÍCH ANDĚLECH
V jednom malém městě uprostřed Čech, kde medvědi dávají dobrou noc žije jedna rodina, kde už ani nedoufali, že se jim narodí vlastní miminko. Tak moc to nevadilo, protože už dvě krásné děti měli, ale co čert nechtěl, to Bůh dal a najednou bylo mimi na cestě.
Když se přehoupla půlka těhotenství, začala maminka přemýšlet o příchodu miminka na svět. Z porodu strach neměla, naopak se na něj těšila. Jediné čeho se bála, bylo, aby jí ho někdo nezkazil. A tak se zajímala, o co jen šlo, a jednoho dne se dozvěděla o Luckách.
Hned po prvním setkání věděla, že tudy cesta vede a že jí vesmír k miminku nadělil i strážní anděly. Jak to jen šlo, utekla po 34. týdnu těhotenství od svého gynekologa a začala do poradny docházet k nim. Konečně tak začala zažívat, jak má péče o těhotné vypadat. Nikdo jí nevnucoval věci, které nechtěla, a naopak dělal, co se dělat má, takže věděla, že se miminku daří dobře a že jsou obě v těch nejlepších rukou.
A protože chtěla rodit se svými anděly a ne se sborem černokněžníků, rozhodla se pro jimi doporučenou porodnici. Zůstala by nejraději doma, ale výše jejího hemoglobinu v krvi byla jiného názoru.
Když přišla hodina H, právě odbíjela půlnoc. Zavolala proto svým andělům a dovolala se!!! To je velká věc, zkuste někomu ze svých přátel zavolat uprostřed noci. Porod se rozjel v poměrně rychlém tempu, spát rozhodně už nešlo. Po několika valných hromadách rozhodl tatínek ve tři ráno, že se pojede. Bylo to víc než rozumné. Jen příprava na odjezd trvala mamince další hodinu a cesta do porodnice další.
Na příjmu v pět hodin ráno byla maminka už velmi ráda, že vstupní formality nemusí řešit ona a že má své anděly s sebou. V porodním pokoji s nimi pak strávila další dvě hodiny. Nikdo jiný se tam moc nemotal. Jen občas přišel kouknout moudrý mudr, ale protože maminka ležela na zemi a moc toho neviděl, tak zase šel. Po celou dobu měla klid se soustředit a cítila velikou podporu a oporu svých strážních andělů. Ti nemluvili zbytečně, ale pomohli, poradili, sledovali, hlídali, prostě hodně pracovali, ale tak, že měla maminka klid zase na svou práci.
Když miminko v 7:48 přišlo na svět, padlo tak přímo do rukou andělských. Nikdo mu nic nestříhal, nemyl a nedělal, ale hned ho podal mamince do náruče. V ní zůstalo další skoro čtyři hodiny a mezitím se několikrát samo přisálo. Maminka byla tak nabitá energií, že hned chtěla odcházet domů, což si po prvním sednutí zase rychle rozmyslela a kvůli své krvi nakonec zůstala tři dny.
Díky tomuto prožitku se stala nejšťastnější maminkou na světě a přála by každé ženě na planetě Zemi, aby takto krásný porod a první okamžiky se svým právě narozeným dítětem mohla zažít.
Díky koktejlu a kapslím z placenty a hlavně péči svých strážních andělů pak ještě zažila nádherné šestinedělí a překonala nástrahy hormonálních výkyvů a rozjezdu kojení s grácií. Co víc by si žena mohla přát?
Zazvonil zvonec a pohádky je konec!
Děkuji Vám, moje Lucky, za nejkrásnější noc svého života a za nezapomenutelné první okamžiky se svou dcerou. Děkuji Vám i za Andulku, protože díky Vám mohla vstoupit do života takto krásně bez obavy a nejistoty, a to je veliký dar!
Děkuji, že jste byly mými strážními anděly!
S úctou a láskou,
Helena L. s miminkem Andulkou
Elif
Tehotenství a porod č.1
Máme pár měsíců do svatby a říkáme si, že by nám vlastně nijak nevadilo, kdybychom se rozrostli. Když vidíme kolem, jak dlouho někteří naší známí čekají a mají problémy s otěhotněním, rozhodnu se vysadit prášky, ale doufám, že to nebude hned, ptž na další rok máme spoustu plánů kam všude se chceme podívat a co vše ještě stihnout. Jenže člověk míní, osud mění, takže hned další měsíc držím v rukou pozitivni test. Nějak se oba divíme jak je to možné, manžel po operaci kolene,indisponovaný, jediný sex v měsíci, v poslední den menstruace. Já si kolikrát představovala jak se asi zachovám až ta chvíle přijde,ale beru to tak nějak s klidem. Hmm, dobrý no, pokrčím rameny a jdu ukázat test manželovi.Říkám si, že to tak asi mělo být a vše co se má stát stane se a nijak extrémně to neprožívám. Ale jsme samozřejmě rádi. Já vím od počátku, že to bude holka, (která se nám potvrdila až v 7.měsíci) a už se těším až ji obleču svetr, který jsem ji koupila před 3lety v Londýně. Svatbu prožiji jako abstinent, ráno ve svatební den oznámíme novinku jen nejbližší rodině, nikdo další to ještě neví, takže do sebe klopím panáky s čistou vodou a na oko hraji opilost, svatebni cestu prospím. Těhotenství jinak ukázkové. Jelikož nemám gynekologa v Pze, kamarádka mi dohodila svoji známou, ktera pracuje v Podoli a popsala mi ji, jako nakloněnou přirozeným porodům. Docházím teda k ní. Ultrazvuk každou návštěvu, stejně jako vnitřní vyšetření, názor, že ona rodila císařem 2x a je to úplně v pohodě, její výsměšný pohled na některé mé porodní přání….trošku mě to začíná znepokojovat. Ale věřím, že vše bude v pořádku, porodím přirozeně, věřím sama sobě. Jak roste moje břicho, nějak přibývá i strašení ze strany doktorů. Miminko je veliké, pak mám úzkou pánev, pak zase mimčo velkou hlavu, pak je dlouho koncem pánevním, takže straší sekcí, nakonec vše v pořádku. Jsem 40tt a chtěji abych nejpozději ve 40+5 nastoupila na vyvolávání, když prý chci tak moc rodit přirozeně na mě tak velké miminko (odhad má přes 4kg). Nijak to neřeším a věřím, že to nebude třeba. V noci, vlastně už ráno, v den kdy jsem měla nastoupit na vyvolávání, mě probudí bolest v podbřišku. Ha, chytrá holčička, má více rozumu, než doktoři. Bolest přichází co 5min. Jdu do sprchy, zkusit jestli to nejsou náhodou poslíčci, které jsem nikdy nezažila. Ale ne, bolest síli. Co 3min. Co to je? Nemají mít prvorodičky pozvolný nástup? No nic, budim manžela, píšu doktorce a jedeme do Podolí. Dojedu, jsem na 4cm. Pošlou nás na box. Pařím se ve sprše horkou vodou a celkem to jde. Asi po hodině mě naženou na kozu, aby mě zkontrolovali a už mě z ní nepustí. Jsem na 7cm. Za necelé 4hod od první bolesti. Prý mi musí píchnout vodu, aby zjistili, zda není zakalená a aby už tak rychlý porod asi urychlili ještě víc. Píchnou vodu a malé krátce na to začínají slábnout ozvy. Omezují mě v pohybu, musím být upoutána na monitoru, pak ješte zavedou sondu dcerce na hlavičku. Můžu buď ležet, nebo sedět na míči,ale ani jedno mi nevyhovuje. Potřebuji chodit, stát, být na čtyřech…smůla. Mám pocit, že mám nekonečnou kontrakci poslední hodinu, točí se mi hlava, je mi hrozně, nechám si dat epidurál. Jsem na 9cm. Epidurál pomalu zabírá, mě začíná být hrozná zima. Prý jestli nemám pocit na tlačení…nevím, nic necítím. Ani si nevšímám, že s každou kontrakcí , ozvy padají. Najednou je kolem spousta dalších lidí, z výrazu tváře manžela poznávám, že se něco děje.Sundávají mi náušnice, oblékají punčochy a už jedu. Sekce v plné narkóze. Můj sen poňuchnat si dcerku jako první, to nač jsem se celou dobu těšila, se rozplývá. Probudim se, břicho prázdné, dítě nikde, jen manžel a na nočním stolku papírek s údaji o váze. Nakonec 3.560gr,10h ráno, apgar 9-10-10. Sestřička jen předá info, že měla 2x omotanou šnůru kolem krku, která ji přidušovala, proto musela být provedena sekce a jde pryč. Já mám od počátku pocit, že sekce nebyla třeba, ale že jen potřebovali prázdný sál. Prý mi ji dovezou ukázat později. Leží úplně na jiném oddělení než já, nemocnice má plno, vůbec nestíhají a probíhající rekonstrukce prý nedovoluje přenášení miminek, kvůli prachu. Manžel jde na novorozenecké sám, že aspoň on si ji pochová, ale nedají mu ji.Je odpoledne a pořád jsem ji neviděla. Pořád jen koukám na těch pár studených fotek co manžel stihl udělat. Sestřičky se omlouvají a slibují, že ji přivezou večer, ale pořád nic. Je další den ráno, manžel po tom, co jsem mu řekla, že jsem malou pořád neviděla vyhrožuje stížností. Já jdu na sesternu, všechno mě bolí a dožaduji se svého dítěte. Pohrozím manželem, stížností a už ani nevím čím vším. Sestřicky někam volají a nakonec mě před obědem přeloží na oddělení šestinedělí, stejné patro kde leží moje dcerka a až odpoledne! mi ji konečně dovezou. Brečím, ani nevím proč. Radosti, zoufalstvím…koukám na ni, je vůbec moje? Co když mi ji vyměnili? Porovnávám fotky udělané těsně po porodu s originálem. Mísí se ve mě různé pocity. Tolik mě to mrzí, že byla tak dlouho bez nás. Vytažena na svět chudinka po 9 měsících v neustálém kontaktu se mnou a odložena někam, mezi ostatní odložené a plačicí děti. Zrada hned na přivítanou 
Těhotenství a porod č.2
Dcerce jsou dva roky a pár měsíců. Jsem ráda, že je už větší a začíná s ní být nějaká domluva, že jsme z “nejhoršího” venku a maximálně si ji užívám. Máme zase život ve starých kolejích, dcerka začne brzo chodit na pár dní v týdnu do školky a já se pomalu začínám připravovat na návrat do práce. Jednou bychom ji chtěli pořídit sourozence, aby nebyla jedináček. Moc se mi do toho nechce, jsem připravena to jednou podstoupit,ale jen kvůli ní. Ale teď ještě ne. Chystáme se na dovolenou a já nervózně očekávám menstruaci, nerada bych to měla na dovolené. Kamarádka naznačí, jestli třeba nemůžu být v tom. Taková BLBOST! Jsem si 100% jistá, že ne. Manžel byl minulý měsíc hodně pracovně vytížen a jediný sex měsíce proběhl v den jeho narozenin, v neplodné dny a ještě si dává sakra pozor. Ale ten večer mám sen. A jsem v něm těhotná. Ráno vyhrabu z dcerčine lékarničky pro panenky těhotenský test, který mi zbyl ještě z dob prvního těhotenství a dala jsem ho dcerce na hraní a jen tak se srandy s naprostou jistotou, že je to úplný nesmysl ho počůrám. Dvě čárky. Ty vole!!! To je blbost, určitě vadný test. Bůh ví,jak dlouho tam ležel. Burcuji kamarádku, bereme děti a jedeme na výlet do vedlejší vesnice do lékarny. Vykoupím všechny značky dostupných testů, počůrám je na wc v hospodě poblíž a zjištuji, že ten první test nelhal. Málem se hroutím. Kamarádka je pod stolem smíchy. Před týdnem mi oznámila, že je podruhé těhotná a já si klepala na čelo a řekla ji, že je blázen. No nic no. Jdu domů, čekám na manžela…slyším klíč v zámku. Prý “Ahoj, jak ses dneska měla? Musím ti něco vtipného říct”…No, já taky, odpovím. Manžel nechápe jak je to možné. Já jsem na něj snad i naštvaná. Je to jeho chyba, přijde mi v té chvíli. Obejme mě a říká, že to zvládneme…on je snad ještě rád nebo co. Já to nadšení úplně nesdílím. Hlavou se mi honí kde co. Jak to zvládnu? Nemáme nikoho kdo by ani v nejhorším pomohl, moje maminka zemřela 4týdny po porodu dcerky, s otcem nekomunikujeme, zbytek mé rodiny na druhém konci republiky a manželova rodina mimo ČR. Navíc prvni půlrok s dcerkou bylo i díky dlouhému odloučení po porodu tak náročné období, že představa dát si to znova mě úplně děsí. Nevím, nedokážu se radovat, v duchu vím, že bych měla, že bych to měla brát jako dar a ne jako přítěž, samotnou mě mrzí jak to příjímám, ale nejde to. Rozhodnu se to neřešit a odjíždíme na dovolenou. Tam mi začíná být tak špatně, že to mé negativní pocity ještě umocní. Po dovolené ještě pár týdnů čekám a pak, když mi dochází, že se to dítě asi nevypaří, se konečne rozhoupu jít někam na kontrolu. Jediné co zatím vím je, že udělám maximum, aby byl porod jiný než ten první. Setkávám se s názory, že jsem magor. Proč se prý nenechám rovnou kuchnout, když mi to nabízejí. Však porod je hnus. Musí se přežít a zapomenout. Gynekologa v Pze pořád nemám. Napadá mě, napsat doktorce, ke které jsem docházela předtím, jen jestli by mě nevyšetřila, ale ta jak zjistí, že chci rodit přirozeně, tak nejen, že mě ignoruje, ale ještě vzkáže po kamarádce, že stejně porodit přirozeně nedokážu, jelikož mám prý úzkou pánev. Kašlu na ni a jdu tedy, k Vankovi. Ten mi potvrdí těhotenství, všechno jak má být, ale je na mě až moc free. Úplně mi nesedl. Hledám dál. Vzpomenu si na kamarádku, co dělá doktorku U Apolináře a už kdysi dávno mi slíbila, že mě odrodí. Jdu to zkusit, je to sice druhá velká továrna na děti, ale za pokus nic nedám. Na mé porodní přání se netváří 2x nadšeně a rovnou mi řekne, že jsem horký adept na císaře. Jednoho už přeci mám a zdá se ji, že mám úzkou pánev. Další člověk semletý systémem. Poděkuji a loučím se. Nakonec skončím u gynekologa, doporučeného moji stejně těhotnou kamarádkou a to je výhra, jakou bych ani nečekala. Nejen, že je plně respektující, profesionální a podporujíci v mém rozhodnuti rodit přirozeně,ale potkávám tam také své budouci porodni asistentky, Lucku Kochankovou a Lucku Pařízkovou, které s mojím gynekologem spolupracují. Vesmíre děkuji!!! Příjimám situaci tak jak je, všechno má svůj důvod, říkám si…a stejně, kdo ví ,jestli bych se někdy vůbec k druhému odhodlala. Asi to tak mělo být. Nevolnosti a únava mě pomalu opouští a já se konečně začínám těšit. Konečně jsou ty hnusné pocity pryč, promiň miminko. Těhotenství opět vzorné. Docházím na prohlídky ke svému doktorovi, tentokrát nepodstupuji žádná vnitřní vyšetření, ani tripple test, ani test na cukrovku. Zároveň se potkávám s Luckou a Luckou a připravujeme se na porod. Obě dvě jsou skvělé,ale trošku blíže mi je Lucka P. a přeji si rodit právě s ní. Nevím proč, nejspíš proto, že úplně první schůzka, kde jsem se vypovídala z minulého porodu proběhla právě s ní a energie a klid který Lucka vyzařuje mě hrozně uklidňil. Manžel a dcerka mě doprovází na většinu prohlídek, takže se těšíme všichni tři. Dlouho nevíme pohlaví a opět až počátkem 7.měsíce zjišťujeme, že je to další holčička, kterou jsme si všichni přáli. Já obzvlášť, jelikož mám už dlouho vybrané jméno a už jen pro to jméno chci mít další holku. Na kluka jsem byla bezradná, byť jsem prošla všechny seznamy jmen u nás i v cizině. A k holkám mám tak nějak celkově blíž. Múj plán, užít si toto těhotenství více než to minulé , kdy jsem do poslední chvíle chodila do práce, jaksi nevyšel. Měsíce letí raketovou rychlostí, dcerka mě dost zaměstnává a na poslední chvíli si dodělávám autoškolu. Kamarádka rodí o 3 týdny dříve a já si uvědomuji, že naše holčička tady taky bude co nevidět. Začínám lehce panikařit, jelikož ještě nemám nic nachystané, autoškolu ještě třeba dokončit a hlavně ještě nedojela tchýně z Turecka, aby se mohla postarat o dcerku v době porodu a pomoct po porodu. Domlouvám miminku ať vydrží. Testy udělám 3 týdny, před porodem, tchýně je konečně tady, uff. Jsem 39tt.Takže ještě, zasadit muškáty, uklidit kumbál, přestěhovat pokoj, tento týden ještě ne, dcerka má ve školce divadlo, ještě musíš počkat.Na poslední chvili se jedu registrovat do Rakovníka, kde jsem poučena, že nejpozději v 41+3 porod vyvolávájí a je mi doktorem přikázán sex s manželem 2x denně. Haha, vtipálek. Ale nenechám se rozhodit a věřím, že to malá stihne včas. A pokud náhodou ne, budu to řešit až pak. Jsem 40tt, termín porodu za mnou. Všichni mi pořád volají, jestli už, ptají se jakto,že ještě ne..znáte to. Ale já jsem s mimčem domluvená, že počká až na příští týden, kdy ma službu Lucka P. Takže všem odpovídám, že budu rodit až příští týden a to konkrétně ve čtvrtek, ptž ve středu ještě musím něco zařídit..Je tady čtvrtek 11.5., jsem 40+5, stejně jako jsem rodila první dcerku. Večer má být úplněk, všechno jsem stihla, datum taky pěkné, dneska by to šlo, říkám sobě i té maličké v břichu. Přes den si udělám silný zazvorový čaj s hřebíčkem a skořicí, celý den to popíjím, prokládám to litry maliníku, zatím nic. Jdu pro malou do školky, tam na mě taky všichni zírají, co tam ještě dělám, hlásím, že dneska večer to přijde. Večer si popíjím červené víno a lákám manžela na sex. Tomu se dvakrát nechce. Ani se mu nedivím. S tchýni v obýváku, ta má uši všude. Chápu. Ukecám ho aspoň na masáž bradavek. Asi 5min od doby co na mě sáhl, mi silně lupne v břiše…aha, že by? Jdu na záchod a zjišťuji, že mi odchází hlenová zátka a zároveň se začínám čistit. Taky pocituji známou bolest v podbřišku. Ano, je to tady! Je asi 11hodin večer. Manžel se ptá, jestli se něco děje, posílám ho spát s tím, že ho když tak vzbudím. Neustále lítám na wc, zkouším si lehnout do postele,ale bolest mi to nedovoluje. Měřím čas. Co 5-7min. Asi bych měla zavolat Lucce, ať ví, že se něco chystá. Vyřízeno. Mám prý zkusit teplou vanu, jestli se to nerozežene a zavolat za hodinu, jak to vypadá. No, mě je jasné, že to nerozeženu, ale jdu to zkusit. Ve vaně vše jen sílí. Po hodině volám znova a Lucka vyráží. Mám to k nám přes celou Prahu, asi hodina cesty. Budím manžela, jdu zpět do vany, kontrakce mám co 3min a pěkně sílí.Pouštím si na břicho horkou vodu, jen v době kontrakcí, abych nevyplácala celý bojler. To by byla moje smrt. Jednou to nějak nevychytám a pustím na sebe vařící vodu(po porodu, když mi splaskne břicho, vidím velkou spáleninu od hlavice sprchy. Kolo a puchýře na místě trysek, všichni doktoři se na mě chodí dívat, prý to ještě neviděli). Bolest kontrakcí je ale silnější, takže to neřeším. Proboha ať už je tady! Po nějaké době se otevřou dveře do koupelny a tam stojí ona, můj anděl. Konečně. Vyšetří mě ve vaně, všechno je v pořádku jsem na 3cm. Řešíme další postup. Já mám už kontrakce co 2min, jedna navazuje na druhou, představa hodinové cesty do Rakovníka se mi úplně nelíbí, ale docházející teplá voda, spící dcerka a nervózní tchyně je ještě horší. Chci rodit v klidu, bez rušení a s dostatkem teplé vody. Takže jedeme. Manžel mi dobalí tašku, Lucka s tchýni mě pomáhají s oblékáním. Kontrakce už musím prodýchavat a zapírat se. Co to zase je? Kdyby mezi nimi byla nějaká pauza delší aspoň,ale toto??? Než dojdu k autu 200metrů, musim po cestě 4x zastavit. Jestli toto prežiju….. Sedám si vedle manžela, Lucka dozadu. Zapomněli jsme vytáhnout dětskou sedačku, takže sedím vpředu. Cítím každý kamínek na cestě a proklínám vesnickou infrastrukturu. Lucka mi radí ať se snažím při kontrakci uvolnit, jenže zpočátku mi to moc nejde. Bolest sílí a já už dost hekám. Koukám na obří úplněk, sleduji navigaci, a odpočítávám kolik minut zbývá do cíle. Uf jsme na místě, 4hod ráno. Sotva vylezu z auta, praskne mi voda. Rychle na příjem. Už docela slušně řvu, pomáhá mi to k uvolnění a je mi to úplně jedno. Lucka mě vysvléká, doktor pokládá otázky, naštěstí mám vše předvyplněno. Na to, že chci rodit přirozeně po cisaři pronese nejakou poznámku na pražské porodnice a do zprávy mi napíše: První porod 2014/sekce/Podoli/kde jinde. Ani nevím jak přežiju vyšetření a monitor a konečně můžeme jít na box. Při vstupu na box, prožívám silnou kontrakci, zapírám se o futra, řvu, citím dole tlak. Neee, to ještě nemůže být ono. Jdu rychle do sprchy na všechny čtyři, opírám se o balón. Když se postavím, přichází zase ta tlačící kontrakce, takže jdu zpět na čtyři. Nevím proč,ale přesto, že jsem hotová, mám potřebu to nějak zpomalit. Takhle si tam ve sprše hovím něco přes hodinu. V přítmí, klidu, sama se sebou. Manžel mi chce pomoct, ale není jak, posílám ho pryč, občas nakoukne, ale chci být sama. Lucka mě chodí kontrolovat,nosí pití, ale dělá to tak opatrně, že si sotva její přítomnosti všimnu. U každé kontrakce si pěkně zařvu, dlouhé Aaaaaaaaa. Představuji si jak se dlouhé Aaaa zmenšuje a mizí v dálí s každou odcházející kontrakcí. Toto mi pomáha se u kontrakcí uvolnit a můj křik odvádi pozornost od bolesti. Jsem ráda, že nerodím doma. Nikdy bych neřekla, že jsem schopna takového řevu. Jsem už unavená, skoro 5hodin v kuse s kontrakcemi po minutě. Přichází slabá chvilka. Na mysl mi přijdou slova, vyřčené bývalou doktorkou. Co když mám fakt úzkou pánev, co když opravdu nejsem schopna porodit své vlastní dítě? Že jsem nešla raději na toho císaře. Lucka mě uklidní jedinou větou. Ale stejně chci aby mě vyšetřila, potřebuji vědět jestli se něco vůbec pohnulo.Vyšetří mě a říká “No skvělé, už jsi u konce,10cm, cítím hlavicku, šáhni si” Neveřím a tak si šáhnu dovnitř a fakt…citim, že se tam něco tlačí 
Přesouvám se ze sprchy na pokoj na žíněnku, kde zaujmu stejnou pozici jako ve sprše. Všimnu si, že venku už je světlo a zpívájí ptáci. Manžel sedí přede mnou a nějakým starým sešitem mě ovívá. Je mi vedro. Po nějaké době, mě to přestává už bavit, jsem unavená a celé mi to přijde dlouhé. Zahlásím” Jdu ji vytlačit”. Postavím se, rozhlídnu se kolem, kde se můžu zapřít. Možností je i manžel, ale bojím se abych mu nezlomila krk. Nakonec volim nemocniční postýlku pro novorozence. Zapřu se, tlačím co to jde, řvu jak lvice a asi na třetí kontrakci je venku hlavička, aniž bych to nějak zaregistrovala. Rychle se přesouvám na matraci na zem na všechny čtyri a sotva dosednu je venku i tělíčko. Necítím žádnou bolest ani pálení, to že je asi venku poznávám z výrazu tváře manžela. Jsou to mikrosekundy,ale vidim to jako zpomalený film.. Jsme všichni trošku v šoku jak rychlý závěr byl. Lucka mi ji podává mezi nohama, já si ji přivinu k sobě na hruď a koukám na ní a ona na mě. Pane bože!!! Zvládla jsem to!!! Porodila jsem své dítě. Maličká kouká na mě, já na ni, je ještě trošicku fialová, má obrovské oči, dlouhé prstíky, vypadá trošicku jako ufounek, ale je tak nááádherna!!!! Brečím, vítám ji, pusinkuji, očichávám…láska na prvni pohled.Konečně to prožívám. Jsem první kdo ji poňuchňal. Bože můj, to je něco tak krásného a nepopsatelného. Nadpozemské. Ověřujeme jestli to je opravdu holcička. Nikdo ji neváží, nemyje, neměří, nic nekape, nepíchá. Je jen u mě. Přesunu se na kozu, poprvé za celou dobu. Přichází doktor, taky poprvé. Gratuluje a chválí mě. Citím se jako bohyně. Čekáme na dotepání. Malá se hned přisaje a saje asi hodinu, placenta odchazi asi za 15min po porodu. Je krásná celá. Lucka mi dělá koktejl a zbytek bude zpracován na tablety a tinkturu. Nakape mi pod jazyk kokošku. Trošku jsem se natrhla, asi tím fofrem na konci. Mám 2 vnitřní a 2 vnější stehy. Doktor mi to sešije a odchází. My se ještě tulíme. Pak sama slezu z křesla a odejdu se umýt do sprchy, pak si dojdu na pokoj, jsem unavená ,ale nic mi není, nic mě nebolí, zázrak. Miminko celou dobu u mě. Měla jsem původně v plánu rodit ambulantně,ale nakonec jsem se rozhodla dva dny zůstat na nadstandartním pokoji, abych se s malou porádně zžila a užila si ji. A nelituji. Personál úplně úžasný, nemám nic co bych vytkla. Malá celou dobu stále se mnou, ani na minutu nebyla od mě, veškeré vyšetření proběhly v mé přítomnosti. Porodní plán dodržen do posledního puntíku a nikdo nemrkl ani okem. Vše předčilo mé očekávání. Stále jsem čekala, kdy mě začne něco bolet, ale druhý den jsem už byla úplně fit, vůbec mi nepřišlo, že jsem porodila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Odcházela jsem z porodnice s pláčem, ale byl to pláč dojetí a ne zoufalství jako tomu bylo při odchodu z Podolí.
Přesouvám se ze sprchy na pokoj na žíněnku, kde zaujmu stejnou pozici jako ve sprše. Všimnu si, že venku už je světlo a zpívájí ptáci. Manžel sedí přede mnou a nějakým starým sešitem mě ovívá. Je mi vedro. Po nějaké době, mě to přestává už bavit, jsem unavená a celé mi to přijde dlouhé. Zahlásím” Jdu ji vytlačit”. Postavím se, rozhlídnu se kolem, kde se můžu zapřít. Možností je i manžel, ale bojím se abych mu nezlomila krk. Nakonec volim nemocniční postýlku pro novorozence. Zapřu se, tlačím co to jde, řvu jak lvice a asi na třetí kontrakci je venku hlavička, aniž bych to nějak zaregistrovala. Rychle se přesouvám na matraci na zem na všechny čtyri a sotva dosednu je venku i tělíčko. Necítím žádnou bolest ani pálení, to že je asi venku poznávám z výrazu tváře manžela. Jsou to mikrosekundy,ale vidim to jako zpomalený film.. Jsme všichni trošku v šoku jak rychlý závěr byl. Lucka mi ji podává mezi nohama, já si ji přivinu k sobě na hruď a koukám na ní a ona na mě. Pane bože!!! Zvládla jsem to!!! Porodila jsem své dítě. Maličká kouká na mě, já na ni, je ještě trošicku fialová, má obrovské oči, dlouhé prstíky, vypadá trošicku jako ufounek, ale je tak nááádherna!!!! Brečím, vítám ji, pusinkuji, očichávám…láska na prvni pohled.Konečně to prožívám. Jsem první kdo ji poňuchňal. Bože můj, to je něco tak krásného a nepopsatelného. Nadpozemské. Ověřujeme jestli to je opravdu holcička. Nikdo ji neváží, nemyje, neměří, nic nekape, nepíchá. Je jen u mě. Přesunu se na kozu, poprvé za celou dobu. Přichází doktor, taky poprvé. Gratuluje a chválí mě. Citím se jako bohyně. Čekáme na dotepání. Malá se hned přisaje a saje asi hodinu, placenta odchazi asi za 15min po porodu. Je krásná celá. Lucka mi dělá koktejl a zbytek bude zpracován na tablety a tinkturu. Nakape mi pod jazyk kokošku. Trošku jsem se natrhla, asi tím fofrem na konci. Mám 2 vnitřní a 2 vnější stehy. Doktor mi to sešije a odchází. My se ještě tulíme. Pak sama slezu z křesla a odejdu se umýt do sprchy, pak si dojdu na pokoj, jsem unavená ,ale nic mi není, nic mě nebolí, zázrak. Miminko celou dobu u mě. Měla jsem původně v plánu rodit ambulantně,ale nakonec jsem se rozhodla dva dny zůstat na nadstandartním pokoji, abych se s malou porádně zžila a užila si ji. A nelituji. Personál úplně úžasný, nemám nic co bych vytkla. Malá celou dobu stále se mnou, ani na minutu nebyla od mě, veškeré vyšetření proběhly v mé přítomnosti. Porodní plán dodržen do posledního puntíku a nikdo nemrkl ani okem. Vše předčilo mé očekávání. Stále jsem čekala, kdy mě začne něco bolet, ale druhý den jsem už byla úplně fit, vůbec mi nepřišlo, že jsem porodila. Nemohla jsem tomu uvěřit. Odcházela jsem z porodnice s pláčem, ale byl to pláč dojetí a ne zoufalství jako tomu bylo při odchodu z Podolí.Když o 3 dny později blbneme se starší dcerkou na hřišti, většina známých se diví. Včetně mé kamarádky, která rodila o 6týdnů dříve v Podolí na koze a stále nemůže bolestí pořádně chodit. Kde mám břicho? Kde dítě? A hlavně jak si dovoluji 3dny po porodu takhle vyvádět? Po porodu se přeci leží a všechno několik měsíců bolí. Ale mě ne, heč!
Tento porod mi nejen uzdravil duši,ale zároveň mě transformoval v matku. Jakoby se mi něco v hlavě po porodu aktivovalo okamžitě, zatímco u první dcerky to trvalo měsíce. Vztah k ní jsem si budovala postupně, pocity po 1. a 2. porodu, jsou nesrovnatelné.
Po porodu starší dcerky jsem měla zpočátku chvíle, kdy jsem dokonce litovala, že jsem si pořídila dítě a nechápala jsem co na tom mateřství všichni vidí. Doslova jsem nechápala proč se lidi dobrovolně množí. Manžela jsem ujistila, že další dítě už nechci a že dcerka bude jedináček. Pokud jsem viděla venku těhotnou ženu, litovala jsem ji, já už jsem věděla co ji totiž čeká. Bolest a únava. Velkou roli nejspíš sehrál i fakt, že mi po porodu umírá maminka, která byla i má nejlepší kamarádka. Tolik jsme se spolu těšily, jak si budeme malou užívat. Pochovala si ji jedinkrát a sotva ji tenkrát udržela. Mělo to být nejkrásnější období mého života, měly jsme ho prožívat spolu, ale dopadlo to úplně jinak. Jsem ráda, když dcerka občas usne a já můžu v klidu truchlit. Byla zpočátku náročné miminko, přes den téměř nespala, pouze v kočárku pokud se hodně drncalo, najezdila jsem tak hodiny každý den, v horku, dešti. Doma byla v klidu pouze v náručí při hopsání na míči. JInak plakala.Jakoby ji pohyb dával jistotu, že jsem poblíž. Jakmile se přestalo, hned vzhůru a pláč.Za 6týdnů mám dole 22kg. Pokud slyšela plakat poblíž jiné miminko, spustila hysterický pláč a nebyla k utišení(dle mého to měla z toho jak byla odložená sama mezi další plačící děti) . Přestože jsme se snažili uspávat ji u nás v posteli, na hrudi, skin to skin,v manduce, nelíbilo se jí to. Nejraději spinkala sama, zakuklená v pevném úvazku,koukala ji jen hlava, s dudlíkem, v postýlce, za pomoci bílého šumu, jenž jel celou noc nonstop. Toto jediné ji dokázalo uklidnit a praktikovali jsme to až do 6.měsíce, kdy si na to postupem času odvykla. Naštěstí časem se vše srovnalo a snad i díky dlouhodobému kojení, péči a lásce se zklidnila a vyrostla z ní pohodová a hodná holčička, kterou miluji nadevše. Ale dodnes mě hodně mrzí jaký začátek měla.
Po porodu druhé dcerky zažívám totální euforii. Stále ji musim mít u sebe, čichat k ní, přepadla mě nekonečná záplava lásky. Manžela hned po porodu lákám na 3.dítě! Ten si klepe na čelo 
Chci být znova těhotná a znovu prožít ten zázrak. Mé počáteční obavy z toho jak se vše zvládne se úplně rozplynuly. Vše je tak naprosto přirozené, perfektní a harmonické. Vplula si do našich životů a začlenila se v naprostém klidu a míru. Obohatila nás všechny. Přesto, že jsou první týdny hodně náročné a malá je přisátá 20hod denně, kdy odmítá prso vydat i ve spánku a přibírá 400gr za dva dny, užívám si to maximálně. Po pár týdnech se vše uklidní. Je extrémně hodná. Od porodu se nestalo ani jednou, že by v noci zaplakala, spí i 12hod v kuse s přestávkami na kojení, kdy si cucne a znova odpadne. Je úplný opak svojí ségry. Nejraději spí u mě na hrudi , v Manduce, nebo s námi v posteli, rozcapená, žádný úvazek, žádný šum, žádný dudlík. Spí všude a často. Dokonce i v zaparkovaném kočárku. Naprosto klidné, spokojené a usměvavé miminko. Zázrak. Starsi dcerka ji úplně zbožňuje. Je mi krásně. Nepocituji žádnou únavu,jen radost, lásku a štěstí. Mrzí mě, jak rychle čas letí, a že je dcerka den ode dne větší, chtěla bych ho zpomalit. Manžel pomalu za určitých podmínek přistupuje na 3.dítě. Konečně vím co znamená užívat si mateřství. Ale historie se opakuje a 4 týdny po porodu mi znenadání umírá děda, druhá mi nejbližší osoba v mém životě, je to u nás prostě život za život. Obě holky draze vykoupené. Nemůžu tomu uvěřit. Popláču si, ale jsem teď daleko silnější a snažím se soustředit na to dobré co mám. Na dvě úžasné dcery a úžasného manžela. Věřím tomu, že mí nejbližší osoby, obětují své životy, aby naše děti mohli hlídat seshora. Zážitek zrození tentokrát přebije vše.
Chci být znova těhotná a znovu prožít ten zázrak. Mé počáteční obavy z toho jak se vše zvládne se úplně rozplynuly. Vše je tak naprosto přirozené, perfektní a harmonické. Vplula si do našich životů a začlenila se v naprostém klidu a míru. Obohatila nás všechny. Přesto, že jsou první týdny hodně náročné a malá je přisátá 20hod denně, kdy odmítá prso vydat i ve spánku a přibírá 400gr za dva dny, užívám si to maximálně. Po pár týdnech se vše uklidní. Je extrémně hodná. Od porodu se nestalo ani jednou, že by v noci zaplakala, spí i 12hod v kuse s přestávkami na kojení, kdy si cucne a znova odpadne. Je úplný opak svojí ségry. Nejraději spí u mě na hrudi , v Manduce, nebo s námi v posteli, rozcapená, žádný úvazek, žádný šum, žádný dudlík. Spí všude a často. Dokonce i v zaparkovaném kočárku. Naprosto klidné, spokojené a usměvavé miminko. Zázrak. Starsi dcerka ji úplně zbožňuje. Je mi krásně. Nepocituji žádnou únavu,jen radost, lásku a štěstí. Mrzí mě, jak rychle čas letí, a že je dcerka den ode dne větší, chtěla bych ho zpomalit. Manžel pomalu za určitých podmínek přistupuje na 3.dítě. Konečně vím co znamená užívat si mateřství. Ale historie se opakuje a 4 týdny po porodu mi znenadání umírá děda, druhá mi nejbližší osoba v mém životě, je to u nás prostě život za život. Obě holky draze vykoupené. Nemůžu tomu uvěřit. Popláču si, ale jsem teď daleko silnější a snažím se soustředit na to dobré co mám. Na dvě úžasné dcery a úžasného manžela. Věřím tomu, že mí nejbližší osoby, obětují své životy, aby naše děti mohli hlídat seshora. Zážitek zrození tentokrát přebije vše.Největší dík patří Lucce P., té budu vděčná do konce života. Za podporu v to, že nejsem divná, když chci své dítě porodit takovým způsobem, aby to byl krásný životní zážitek pro nás obě.
Krásným porodům zdar
Tereza G.
V říjnu se na svět vykulil náš druhý synek – Toníček a protože po narozeního prvního synka jsem prožívala šestinedělí jako na hormonální horské dráze, hledala jsem jak se tomuto neutěšenému období vyhnout, respektive jak jej prožít v pohodové náladě a když s nějakými výkyvy, tak jen malými. Moje porodní asistentka znala mé obavy a dala mi kontakt na Lucky. Již druhý den po porodu jsem mohla popíjet lahodný koktejl z placenty a ovoce. Těch pár dní v porodnici jsem byla klidnější a vyrovnanější než při mém prvním pobytu… ano, taky jsem si pobrečela, ale cítila jsem se silnější a plná energie. Lucka u nás doma usušila placentu a záhy jsem mohla pojídat i kapsle, na mě byly ale moc silné, vypozorovala jsem, že mě po nich bolí hlava a tak jsem je jedla pomálu. Lucka mi vyrobila i tinkturu s celoživotní trvanlivostí a také mi zařídila i výrobu homeopatik. Bylo radostí se s Lucií setkat, i když její návštěva trvala jen chvíli, bylo z ní cítit nadšení pro její práci. Já moc děkuji, celé šestinedělí jsem byla vyrovnanější a ani mi tolik nevadilo noční vstávání. Rozhodně doporučuji zařídit si vydání placenty, vždyť patří miminku a mamince! Tolik blahodárných látek může být k užitku! A není potřeba do sebe cpát chemicky vyráběné “vitamíny” pro kojící maminky… Moc děkuji a přeji spoustu spokojených maminek a dětí!
Chci touto cestou oběma Luciím moc poděkovat a doporučit jejich “služby” všem ženám, které se rozhodly prožít své těhotenství, porod a přerod v matku přirozeně, opravdově, s veškerou svou ženskou silou. Jsem přesvědčená, že právě díky mé intuici, která mě vedla k této naší “spolupráci” a tedy díky těmto dvěma skvělým porodním asistentkám o svém porodu (který nebyl nejsnažší, trval 18 hodin) mohu mluvit jako o silném zážitku, přerodu, který jsem zvládla a jsem hrdá na sebe, na Jasmínku, i svého muže. To je pocit, který zdaleka ne všechny ženy po svém porodu zažívají a já jsem za něj velice vděčná. Také moc děkuji za péči před i po porodu, které se mi od holek dostalo. Byla pro mě opravdu přínosná a velmi podporující a pomohla mi, rozkoukat se v novém začátku. Holky fakt díky! Na svém porodu bych nezměnila nic a v budoucnu to rozhodně nechci jinak.:) Bára Sedláčková